Ležím si tak ráno v posteli a přemýšlím. V posledních měsících se na mě valí spousta příspěvků řady stránek a osobností, které jsem si jako správný hledající vybrala sledovat, aby mi zaručeně neuniklo ani písmenko o tom, co potřebuji vědět, abych žila správně. :-) Kdybych patřila k těm, kteří si prostě a jednoduše vyberou ten svůj směr a následují jeho doporučení, bylo by mi hej. Ale protože jsem taková duchovní Hermiona, bylo mi ouvej. Nevěděla jsem, které z těch zaručených pravd o tom, jak svět funguje věřit a kterou cestou jít.
Ještě před týdnem bych řekla, že letošní rok byl jedním z nejhorších, které jsem kdy prožila. Na začátku jsem si naplánovala, že se otevřu potěšení a přitáhnu si do života to, co mi chybí. Nebudu vás zatěžovat líčením svých letošních vzletů a pádů. Nicméně je fakt, že na vzlety postupně ubývala energie. A mé "zaručeně správné ukazatele směru" hlásaly, že sklízím důsledky svých chyb a prohřešků a samozřejmě prohlubovaly můj pocit, že jsem úplně k ničemu, když místo potěšení prožívám tohle.
Až dnes ráno jsem pochopila. Zapadly všechny kamínky do skládačky letošního roku. Vesmír zafungoval samozřejmě dokonale. On narozdíl ode mě věděl, že aby mohlo přijít potěšení, je třeba napřed být ochotný cítit bolest a nechat odejít nánosy všeho, co jsme si v těle někam uklidili, protože jsme to v tu chvíli cítit nechtěli. Pochopila jsem, že vše je v pořádku a jde to přesně podle plánu. A taky že potěšení samo nepřijde, že si ho aspoň částečně musím do života vnést sama a ne čekat doma na křesle a vizualizovat si sebe samu jako extatickou bytost. :-)
Dnešní ráno přineslo ještě jedno zásadní pochopení. Říká se, že za veškerými strachy, které máme, je strach ze smrti. Jak tak pozoruji sebe, nemyslím si to. Podstatně více naše životy ovlivňuje strach z prázdnoty. Pro někoho to může být totožné, protože věří tomu, že po smrti následuje jedno velké prázdno. Já tam mám plno, až tak plno, že to může být místy lákavější, než realita, ale to je na jiný článek. S prázdnotou jsme konfrontováni prakticky neustále. A aby byla méně děsivá, zaplňujeme ji. Na tohle jsou skvělou náplastí náboženství, ale i guruové, různé stravovací a duchovní směry. Máme odpovědi na své niterné otázky a naše Ego je spokojené.
Dlouhou dobu si říkám, že jsem prostě divná. S ničím nejsem spokojená. Potkám něco, někoho, kdo mi pomůže cítit se lépe, mít pocit, že konečně chápu a vím. Někoho, kdo ví lépe než já, v čem je jádro mých problémů a pomůže mi je vyřešit. Jenže ten úžasný pocit, že teď je vše v pořádku, prostě nevydrží. A přijde další, který řekne, že je to proto, že ty návody neumím aplikovat. Já mu to sežeru i s navijákem. A můj pocit vlastní neschopnosti se prohlubuje. Všichni channelují - vy nechannelujete? My tady všichni channelujeme. :-)
Děkuji své krásné moudré duši a svému úžasnému tělu za všechny kopance, kterými se mě letos snažili dovést k pochopení. Ne. Nejsem divná. Prostě jsem stejně jako mnoho dalších uvěřila, že existuje někdo jiný, kdo je odborníkem na Šárku, na její svět, její tělo, její duši, než Šárka sama. A zbavovala se tak vlastní síly, vlastní moci. Uvěřila jsem, že ačkoliv v reálném životě dokážu aplikovat mnoho věcí, které jsem viděla z rychlíku a někdy ani to ne, tady selhávám a neaplikuji nic z toho, co ti, kteří jsou spokojení.
Nečtu v energetickém poli, v jakýchkoliv listech, svitcích, ani v Akáše. A po mnoha letech intenzivních lekcí ve škole Život jsem došla k závěru, že život je jako multikino. Tak jako v multikině si kupujeme lístek a usedáme do jednoho sálu, kde se promítá realita. Že jste si žádný lístek nekoupili? Ale koupili. To čemu věříme, naše vnitřní přesvědčení, to je náš lístek. Naše realita stále a dokola potvrzuje, to, čemu věříme. Ovládají náš svět Ilumináti? Ale jasně, jen houšť. Bez Mistra se nehneme z místa? Jak je libo. Dobrá zpráva je, že stejně jako v kině, můžeme ten film celkem jednoduše změnit.
Aktuálně houstne množství vhledů a předpovědí na rok 2017. Všichni bychom rádi věděli, že bude lepší, zářivější, zatím je tam jedno velké prázdno. Já si poslední dny pečlivě ladím lístek do svého promítacího sálu na příští rok. Pohledem do svého rádoby deníku zjišťuji, že se chystám opravdu realizovat něco, co jsem si naordinovala 3 roky dozadu a pak se někde nechala přesvědčit, že to není má cesta, že si to nemůžu dovolit. V mém promítacím sále si budete muset sami zaplnit svou prázdnotu. A nebo ji tak nechat. Nechystám žádné zaručené předpovědi. A na rovinu říkám, že jak svět opravdu funguje budu vědět až ve chvíli, kdy vám to nebudu moci napsat. Nedokážu probudit vaše spící schopnosti a budu vám dokola říkat, že všechny odpovědi máte v sobě, jste jediní odborníci na sebe. Můžu vás u toho ale držet za ruku a vy budete vědět, že vám rozumím, protože tohle vše mám za sebou. A taky vám budu říkat, že jakákoliv oklika a slepá ulice jsou zkušenost k nezaplacení a bez nich by to nebylo ono. Ve svém promítacím sále sedím s vědomím, že není lepší, než ten, kde jede ta o světě plném konspirací, nebo ten, kde jede Matrix. Proč se na někoho zlobit jen proto, že šel do kina na jiný film? :-)
Dnes ráno jsem našla vše, co jsem hledala. Zmrzlý zapomenutý toastový celozrnný chleba, pero, kterým píšu do svého rádoby deníku a taky pár odpovědí. Krásný rok 2017 nám všem. S těmi, kdo se rozhodnou přisednout, se těším na viděnou v kině a budu ráda, když mi napíšete, co se promítá v tom vašem. Já občas taky dám vědět. A pokud mi kromě toho, co jsem si na příští rok naplánovala sama, Vesmír pustí taky ten o panu Darcym, nebudu se vztekat, slibuju. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat