Nové ráno, nový den, nový cyklus. Včerejškem se uzavřel jeden můj soukromý životní 9letý cyklus. Rok 2016 tak pro mě byl uzavírací dvojnásob a až před pár dny jsem pochopila tu intenzitu. Vím, jak si ze života udělat dobrodružství, to se musí nechat. :-)
Na začátku toho uplynulého devítiletí jsem byla prototypem "hodné holky". Snažila jsem se zavděčit všem okolo, žít svůj život tak, jak se čeká a pořád jsem nechápala, proč nedostávám to, co chci. Celých 9 let mě Vesmír poměrně nevybíravě tlačil k tomu, tuto roli nechat jít. Bolelo to, protože situace, kdy jsem se svým názorem sama proti davu, jsou noční můrou hodných holek. Aktuálně existuje již ne zcela zanedbatelná skupina těch, kteří své původní přesvědčení, že jsem hodná a můžou si se mnou dělat co chtějí, zcela přehodnotili. Před devíti lety by to byla má noční můra, dnes je to o důvod víc k oslavě. :-)
Před pár lety, jak se tak začala má role hodné holky rozpadat, téměř přes noc jsem se změnila v rebelku. Viděla jsem okolo sebe mnoho věcí, které byly nefér a nechápala, jak na to můžou všichni koukat. Systém jsem považovala za svého nepřítele a snažila se proti němu bojovat. Po nějaké době boj vystřídala rezignace a znechucení, chuť z toho všeho utéci někam do lesa. Vnímala jsem, jak se postupně utahují šrouby a omezení a nařízení rostou geometrickou řadou. A připadala si bezmocná.
Včera jsem narazila na FB na článek o chystaných změnách ve školství, o centralizovaných osnovách atd. A o tom, že šrouby se utahují stále více. V diskuzi pod článkem byla patrná i rezignace, i bezmoc i touha bojovat proti tomu. A tak jsem si říkala, že určitě je okolo nemálo lidí, se kterými mohu sdílet svůj pohled. Jak to tedy vidím dnes?
Ano, šrouby se utahují. A já mám radost z každého utaženého šroubu. Zbláznila jsem se snad? Nemyslím si. Pokusím se vysvětlit, proč to tak mám.
1. Každý další utažený šroub znamená zásah do svobody lidí, kteří doteď byli pasivní a říkali si, že se s tím nic dělat nedá. Nic se nedá utahovat do nekonečna, Přijde chvíle, kdy to prostě rupne. A čím víc lidí hledá cesty, jak to změnit, tím lépe.
2. Pochopila jsem, že boj nic neřeší. Jak říkala matka Tereza - nepořádejte happeningy proti válce, ale za mír. Je v zásadě jedno, jestli jsme poslušné ovečky systému, nebo jeho zarytí odpůrci. Svou energii mu dáváme tak jako tak. A tím nad námi získává moc. A jeho síla roste.
3. Utahující se šrouby mě učí si hrát. Hledat cesty, jak ve vymezeném rámci fungovat tak, aby to žádné nařízení nemohlo ohrozit. Vypadá to nemožně, ale přesně tak to je. Když jsem si přečetla včera článek o obdarovávacím trhu tuším v Hradci, zatleskala jsem. To je přesně ono. Trhovci a farmáři, pro které je zátěž EET, to vyřešili po svém a zabili několik much jednou ranou. Chystám podobně úspěšný hon na mouchy. :-)
Systém můžeme vnímat jako svého nepřítele. Osobně ho dnes vnímám spíše jako svého učitele. Pomáhá mi dostat do reality věci, které bych bez utahujících se šroubů nikdy neměla motivaci vymýšlet. Těším se na podobně kreativní školy a učitele, protože ač to tak nevypadá, toto JE cesta vedoucí k žádané změně ve školství. Vede jinudy, než bychom chtěli, ale vede tam. Stačí změnit úhel pohledu.
Šárka
P.S. Protože zkušeností a poznatků z bádání mám mnoho a nechci Vás zahltit, články o pastech, které na nás v rámci systému čekají a hlavně CESTÁCH, jak to proměnit, budou následovat. Snad někomu pomohou, začít se také radovat z utahování. :-)
