Dlouho mám pocit, že mám zase psát a dlouho prokrastinuji. Dnes mi přišla inspirace na zajímavé téma, ačkoliv s mou aktuální situací nemá moc společného. Nebo má? Asi každý z nás prožil chvíle, kdy si připadal méně chytrý, méně krásný, méně úspěšný, méně šťastný než někdo jiný. Pro někoho to jsou okamžiky, pro někoho celoživotní realita. Pocit méněcennosti.
Je zajímavé, podívat se, jak vlastně vzniká. Vrozený určitě není. Všichni přicházíme se specifickými talenty a dary a v raném dětství máme pocit, že svět čekal přesně na nás, jsme dokonalí a jedineční. Všichni se ale postupně stáváme součástí stěžejní společenské hry - hry na srovnávání. Někdo ji začne hrát dříve, někdo později, ale nejpozději ve škole pro většinu dětí nevyhnutelně přijde. Vypadá vlastně nevinně a zcela spravedlivě - je přece třeba ohodnotit, jak si vedeme v jednotlivých školních disciplínách. A tak postupně uvěříme tomu, že jsme méně dobří než třídní premiantka, méně krásní než třídní kráska, méně zkušení než třídní světák a tím pádem si zasloužíme menší místo na slunci, méně lásky, méně všeho. Máme prostě menší cenu. A celý náš život skutečně vypadá, jako bychom někde měli nalepenou ceduli "SALE".
Stále máme okolo sebe dostatek dobráků připravených potvrdit nám, že za moc nestojíme, stále si přitahujeme lidi, kteří nás zneužívají, stále máme pocit, že situaci vyřešíme tím, že pro ně budeme dělat víc, budeme myslet pozitivněji a budeme dokonalejší a dokonalejší, až si toho konečně někdo všimne a ocení nás. Snažíme se zavděčit lidem okolo sebe a cyklíme se v nekonečném kruhu. A ocenění a štěstí nepřichází.
Samozřejmě s tím mám osobní zkušenost. A přiznám se, že i přes intenzivní práci na sobě, výsledky v této oblasti dlouho nepřicházely. Vždy jsem okolo sebe měla dostatek lidí, kteří by dali cokoliv za můj život, neboť měli pocit, že se mi daří, na co sáhnu a vše dostanu zadarmo. V jejich očích jsem byla úspěšná, ale uvnitř jsem stále měla pocit, že musím ještě hodně pracovat, abych si zasloužila prožívat vše, co prožívat chci. A můj vnitřní sabotér mi samozřejmě podsouval, že to radši ani chtít nemám, protože mi pak budou závidět ještě víc.
Zlom přišel letos v lednu. Samozřejmě někde na dně sebe samé. Pochopila jsem, že se musím na věci začít dívat jinak. Změnit něco u sebe, protože to je to jediné, co má smysl. Přestala jsem s prací na sobě a začala s prací pro sebe. Zatímco v době, kdy jsem pracovala na sobě, jsem měla pocit, že snad nikdy nedojdu do bodu, kdy si budu moci dát pauzu, protože je toho tolik, co musím vyřešit, práce pro sebe je naplňující v každé chvíli. Jak to vypadá v praxi? Začala jsem zkoumat, co mě opravdu baví. Co mě opravdu naplňuje. U čeho zapomínám na čas a co mi energii nebere, ale dává. Začala jsem zkoumat, co je pro mě důležité, jaké jsou hodnoty, které neopustím a podle toho si skládám život. A samozřejmě - přestala jsem se s kýmkoliv srovnávat.
Jaký je výsledek? V mém životě se dějí zázraky. Potkávám lidi, kteří mi v tomto procesu pomáhají dělat mílové kroky. Během pár měsíců mě opustili všichni závistivci, všechny oběti, které jsem se cítila povinná zachraňovat a všichni, kdo měli pocit, že pouštět se do nových věcí, když ty staré ještě nejsou k nežití, je hloupost. Otevřelo se mnoho nových možností a cest a vše se krásně skládá dohromady. Mám okolo sebe lidi, kteří si mě váží a podporují mě.
Všichni jsme sem přišli se specifickými dary a talenty. Žádný z nich není horší a nikdo z nás nemá menší hodnotu. Potkávala jsem poslední roky mnoho lidí, kteří se cítili méněcenní. V lepším případě se prostě cyklili ve svých nejistotách, v horším případě si svou sebehodnotu potvrzovali ponižováním
druhých. Cesta ven je přitom vlastně jednoduchá. Přestat "soudit rybu podle její schopnosti vylézt na strom", objevit své talenty a zdroje a dát jim ve svém životě prostor. Jste úžasné a nadané bytosti. Ano, právě Vy. :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat