Nové ráno, nový den, nový cyklus. Včerejškem se uzavřel jeden můj soukromý životní 9letý cyklus. Rok 2016 tak pro mě byl uzavírací dvojnásob a až před pár dny jsem pochopila tu intenzitu. Vím, jak si ze života udělat dobrodružství, to se musí nechat. :-)
Na začátku toho uplynulého devítiletí jsem byla prototypem "hodné holky". Snažila jsem se zavděčit všem okolo, žít svůj život tak, jak se čeká a pořád jsem nechápala, proč nedostávám to, co chci. Celých 9 let mě Vesmír poměrně nevybíravě tlačil k tomu, tuto roli nechat jít. Bolelo to, protože situace, kdy jsem se svým názorem sama proti davu, jsou noční můrou hodných holek. Aktuálně existuje již ne zcela zanedbatelná skupina těch, kteří své původní přesvědčení, že jsem hodná a můžou si se mnou dělat co chtějí, zcela přehodnotili. Před devíti lety by to byla má noční můra, dnes je to o důvod víc k oslavě. :-)
Před pár lety, jak se tak začala má role hodné holky rozpadat, téměř přes noc jsem se změnila v rebelku. Viděla jsem okolo sebe mnoho věcí, které byly nefér a nechápala, jak na to můžou všichni koukat. Systém jsem považovala za svého nepřítele a snažila se proti němu bojovat. Po nějaké době boj vystřídala rezignace a znechucení, chuť z toho všeho utéci někam do lesa. Vnímala jsem, jak se postupně utahují šrouby a omezení a nařízení rostou geometrickou řadou. A připadala si bezmocná.
Včera jsem narazila na FB na článek o chystaných změnách ve školství, o centralizovaných osnovách atd. A o tom, že šrouby se utahují stále více. V diskuzi pod článkem byla patrná i rezignace, i bezmoc i touha bojovat proti tomu. A tak jsem si říkala, že určitě je okolo nemálo lidí, se kterými mohu sdílet svůj pohled. Jak to tedy vidím dnes?
Ano, šrouby se utahují. A já mám radost z každého utaženého šroubu. Zbláznila jsem se snad? Nemyslím si. Pokusím se vysvětlit, proč to tak mám.
1. Každý další utažený šroub znamená zásah do svobody lidí, kteří doteď byli pasivní a říkali si, že se s tím nic dělat nedá. Nic se nedá utahovat do nekonečna, Přijde chvíle, kdy to prostě rupne. A čím víc lidí hledá cesty, jak to změnit, tím lépe.
2. Pochopila jsem, že boj nic neřeší. Jak říkala matka Tereza - nepořádejte happeningy proti válce, ale za mír. Je v zásadě jedno, jestli jsme poslušné ovečky systému, nebo jeho zarytí odpůrci. Svou energii mu dáváme tak jako tak. A tím nad námi získává moc. A jeho síla roste.
3. Utahující se šrouby mě učí si hrát. Hledat cesty, jak ve vymezeném rámci fungovat tak, aby to žádné nařízení nemohlo ohrozit. Vypadá to nemožně, ale přesně tak to je. Když jsem si přečetla včera článek o obdarovávacím trhu tuším v Hradci, zatleskala jsem. To je přesně ono. Trhovci a farmáři, pro které je zátěž EET, to vyřešili po svém a zabili několik much jednou ranou. Chystám podobně úspěšný hon na mouchy. :-)
Systém můžeme vnímat jako svého nepřítele. Osobně ho dnes vnímám spíše jako svého učitele. Pomáhá mi dostat do reality věci, které bych bez utahujících se šroubů nikdy neměla motivaci vymýšlet. Těším se na podobně kreativní školy a učitele, protože ač to tak nevypadá, toto JE cesta vedoucí k žádané změně ve školství. Vede jinudy, než bychom chtěli, ale vede tam. Stačí změnit úhel pohledu.
Šárka
P.S. Protože zkušeností a poznatků z bádání mám mnoho a nechci Vás zahltit, články o pastech, které na nás v rámci systému čekají a hlavně CESTÁCH, jak to proměnit, budou následovat. Snad někomu pomohou, začít se také radovat z utahování. :-)
čtvrtek 13. dubna 2017
pátek 30. prosince 2016
Život je jako multikino
Ležím si tak ráno v posteli a přemýšlím. V posledních měsících se na mě valí spousta příspěvků řady stránek a osobností, které jsem si jako správný hledající vybrala sledovat, aby mi zaručeně neuniklo ani písmenko o tom, co potřebuji vědět, abych žila správně. :-) Kdybych patřila k těm, kteří si prostě a jednoduše vyberou ten svůj směr a následují jeho doporučení, bylo by mi hej. Ale protože jsem taková duchovní Hermiona, bylo mi ouvej. Nevěděla jsem, které z těch zaručených pravd o tom, jak svět funguje věřit a kterou cestou jít.
Ještě před týdnem bych řekla, že letošní rok byl jedním z nejhorších, které jsem kdy prožila. Na začátku jsem si naplánovala, že se otevřu potěšení a přitáhnu si do života to, co mi chybí. Nebudu vás zatěžovat líčením svých letošních vzletů a pádů. Nicméně je fakt, že na vzlety postupně ubývala energie. A mé "zaručeně správné ukazatele směru" hlásaly, že sklízím důsledky svých chyb a prohřešků a samozřejmě prohlubovaly můj pocit, že jsem úplně k ničemu, když místo potěšení prožívám tohle.
Až dnes ráno jsem pochopila. Zapadly všechny kamínky do skládačky letošního roku. Vesmír zafungoval samozřejmě dokonale. On narozdíl ode mě věděl, že aby mohlo přijít potěšení, je třeba napřed být ochotný cítit bolest a nechat odejít nánosy všeho, co jsme si v těle někam uklidili, protože jsme to v tu chvíli cítit nechtěli. Pochopila jsem, že vše je v pořádku a jde to přesně podle plánu. A taky že potěšení samo nepřijde, že si ho aspoň částečně musím do života vnést sama a ne čekat doma na křesle a vizualizovat si sebe samu jako extatickou bytost. :-)
Dnešní ráno přineslo ještě jedno zásadní pochopení. Říká se, že za veškerými strachy, které máme, je strach ze smrti. Jak tak pozoruji sebe, nemyslím si to. Podstatně více naše životy ovlivňuje strach z prázdnoty. Pro někoho to může být totožné, protože věří tomu, že po smrti následuje jedno velké prázdno. Já tam mám plno, až tak plno, že to může být místy lákavější, než realita, ale to je na jiný článek. S prázdnotou jsme konfrontováni prakticky neustále. A aby byla méně děsivá, zaplňujeme ji. Na tohle jsou skvělou náplastí náboženství, ale i guruové, různé stravovací a duchovní směry. Máme odpovědi na své niterné otázky a naše Ego je spokojené.
Dlouhou dobu si říkám, že jsem prostě divná. S ničím nejsem spokojená. Potkám něco, někoho, kdo mi pomůže cítit se lépe, mít pocit, že konečně chápu a vím. Někoho, kdo ví lépe než já, v čem je jádro mých problémů a pomůže mi je vyřešit. Jenže ten úžasný pocit, že teď je vše v pořádku, prostě nevydrží. A přijde další, který řekne, že je to proto, že ty návody neumím aplikovat. Já mu to sežeru i s navijákem. A můj pocit vlastní neschopnosti se prohlubuje. Všichni channelují - vy nechannelujete? My tady všichni channelujeme. :-)
Děkuji své krásné moudré duši a svému úžasnému tělu za všechny kopance, kterými se mě letos snažili dovést k pochopení. Ne. Nejsem divná. Prostě jsem stejně jako mnoho dalších uvěřila, že existuje někdo jiný, kdo je odborníkem na Šárku, na její svět, její tělo, její duši, než Šárka sama. A zbavovala se tak vlastní síly, vlastní moci. Uvěřila jsem, že ačkoliv v reálném životě dokážu aplikovat mnoho věcí, které jsem viděla z rychlíku a někdy ani to ne, tady selhávám a neaplikuji nic z toho, co ti, kteří jsou spokojení.
Nečtu v energetickém poli, v jakýchkoliv listech, svitcích, ani v Akáše. A po mnoha letech intenzivních lekcí ve škole Život jsem došla k závěru, že život je jako multikino. Tak jako v multikině si kupujeme lístek a usedáme do jednoho sálu, kde se promítá realita. Že jste si žádný lístek nekoupili? Ale koupili. To čemu věříme, naše vnitřní přesvědčení, to je náš lístek. Naše realita stále a dokola potvrzuje, to, čemu věříme. Ovládají náš svět Ilumináti? Ale jasně, jen houšť. Bez Mistra se nehneme z místa? Jak je libo. Dobrá zpráva je, že stejně jako v kině, můžeme ten film celkem jednoduše změnit.
Aktuálně houstne množství vhledů a předpovědí na rok 2017. Všichni bychom rádi věděli, že bude lepší, zářivější, zatím je tam jedno velké prázdno. Já si poslední dny pečlivě ladím lístek do svého promítacího sálu na příští rok. Pohledem do svého rádoby deníku zjišťuji, že se chystám opravdu realizovat něco, co jsem si naordinovala 3 roky dozadu a pak se někde nechala přesvědčit, že to není má cesta, že si to nemůžu dovolit. V mém promítacím sále si budete muset sami zaplnit svou prázdnotu. A nebo ji tak nechat. Nechystám žádné zaručené předpovědi. A na rovinu říkám, že jak svět opravdu funguje budu vědět až ve chvíli, kdy vám to nebudu moci napsat. Nedokážu probudit vaše spící schopnosti a budu vám dokola říkat, že všechny odpovědi máte v sobě, jste jediní odborníci na sebe. Můžu vás u toho ale držet za ruku a vy budete vědět, že vám rozumím, protože tohle vše mám za sebou. A taky vám budu říkat, že jakákoliv oklika a slepá ulice jsou zkušenost k nezaplacení a bez nich by to nebylo ono. Ve svém promítacím sále sedím s vědomím, že není lepší, než ten, kde jede ta o světě plném konspirací, nebo ten, kde jede Matrix. Proč se na někoho zlobit jen proto, že šel do kina na jiný film? :-)
Dnes ráno jsem našla vše, co jsem hledala. Zmrzlý zapomenutý toastový celozrnný chleba, pero, kterým píšu do svého rádoby deníku a taky pár odpovědí. Krásný rok 2017 nám všem. S těmi, kdo se rozhodnou přisednout, se těším na viděnou v kině a budu ráda, když mi napíšete, co se promítá v tom vašem. Já občas taky dám vědět. A pokud mi kromě toho, co jsem si na příští rok naplánovala sama, Vesmír pustí taky ten o panu Darcym, nebudu se vztekat, slibuju. :-)
Ještě před týdnem bych řekla, že letošní rok byl jedním z nejhorších, které jsem kdy prožila. Na začátku jsem si naplánovala, že se otevřu potěšení a přitáhnu si do života to, co mi chybí. Nebudu vás zatěžovat líčením svých letošních vzletů a pádů. Nicméně je fakt, že na vzlety postupně ubývala energie. A mé "zaručeně správné ukazatele směru" hlásaly, že sklízím důsledky svých chyb a prohřešků a samozřejmě prohlubovaly můj pocit, že jsem úplně k ničemu, když místo potěšení prožívám tohle.
Až dnes ráno jsem pochopila. Zapadly všechny kamínky do skládačky letošního roku. Vesmír zafungoval samozřejmě dokonale. On narozdíl ode mě věděl, že aby mohlo přijít potěšení, je třeba napřed být ochotný cítit bolest a nechat odejít nánosy všeho, co jsme si v těle někam uklidili, protože jsme to v tu chvíli cítit nechtěli. Pochopila jsem, že vše je v pořádku a jde to přesně podle plánu. A taky že potěšení samo nepřijde, že si ho aspoň částečně musím do života vnést sama a ne čekat doma na křesle a vizualizovat si sebe samu jako extatickou bytost. :-)
Dnešní ráno přineslo ještě jedno zásadní pochopení. Říká se, že za veškerými strachy, které máme, je strach ze smrti. Jak tak pozoruji sebe, nemyslím si to. Podstatně více naše životy ovlivňuje strach z prázdnoty. Pro někoho to může být totožné, protože věří tomu, že po smrti následuje jedno velké prázdno. Já tam mám plno, až tak plno, že to může být místy lákavější, než realita, ale to je na jiný článek. S prázdnotou jsme konfrontováni prakticky neustále. A aby byla méně děsivá, zaplňujeme ji. Na tohle jsou skvělou náplastí náboženství, ale i guruové, různé stravovací a duchovní směry. Máme odpovědi na své niterné otázky a naše Ego je spokojené.
Dlouhou dobu si říkám, že jsem prostě divná. S ničím nejsem spokojená. Potkám něco, někoho, kdo mi pomůže cítit se lépe, mít pocit, že konečně chápu a vím. Někoho, kdo ví lépe než já, v čem je jádro mých problémů a pomůže mi je vyřešit. Jenže ten úžasný pocit, že teď je vše v pořádku, prostě nevydrží. A přijde další, který řekne, že je to proto, že ty návody neumím aplikovat. Já mu to sežeru i s navijákem. A můj pocit vlastní neschopnosti se prohlubuje. Všichni channelují - vy nechannelujete? My tady všichni channelujeme. :-)
Děkuji své krásné moudré duši a svému úžasnému tělu za všechny kopance, kterými se mě letos snažili dovést k pochopení. Ne. Nejsem divná. Prostě jsem stejně jako mnoho dalších uvěřila, že existuje někdo jiný, kdo je odborníkem na Šárku, na její svět, její tělo, její duši, než Šárka sama. A zbavovala se tak vlastní síly, vlastní moci. Uvěřila jsem, že ačkoliv v reálném životě dokážu aplikovat mnoho věcí, které jsem viděla z rychlíku a někdy ani to ne, tady selhávám a neaplikuji nic z toho, co ti, kteří jsou spokojení.
Nečtu v energetickém poli, v jakýchkoliv listech, svitcích, ani v Akáše. A po mnoha letech intenzivních lekcí ve škole Život jsem došla k závěru, že život je jako multikino. Tak jako v multikině si kupujeme lístek a usedáme do jednoho sálu, kde se promítá realita. Že jste si žádný lístek nekoupili? Ale koupili. To čemu věříme, naše vnitřní přesvědčení, to je náš lístek. Naše realita stále a dokola potvrzuje, to, čemu věříme. Ovládají náš svět Ilumináti? Ale jasně, jen houšť. Bez Mistra se nehneme z místa? Jak je libo. Dobrá zpráva je, že stejně jako v kině, můžeme ten film celkem jednoduše změnit.
Aktuálně houstne množství vhledů a předpovědí na rok 2017. Všichni bychom rádi věděli, že bude lepší, zářivější, zatím je tam jedno velké prázdno. Já si poslední dny pečlivě ladím lístek do svého promítacího sálu na příští rok. Pohledem do svého rádoby deníku zjišťuji, že se chystám opravdu realizovat něco, co jsem si naordinovala 3 roky dozadu a pak se někde nechala přesvědčit, že to není má cesta, že si to nemůžu dovolit. V mém promítacím sále si budete muset sami zaplnit svou prázdnotu. A nebo ji tak nechat. Nechystám žádné zaručené předpovědi. A na rovinu říkám, že jak svět opravdu funguje budu vědět až ve chvíli, kdy vám to nebudu moci napsat. Nedokážu probudit vaše spící schopnosti a budu vám dokola říkat, že všechny odpovědi máte v sobě, jste jediní odborníci na sebe. Můžu vás u toho ale držet za ruku a vy budete vědět, že vám rozumím, protože tohle vše mám za sebou. A taky vám budu říkat, že jakákoliv oklika a slepá ulice jsou zkušenost k nezaplacení a bez nich by to nebylo ono. Ve svém promítacím sále sedím s vědomím, že není lepší, než ten, kde jede ta o světě plném konspirací, nebo ten, kde jede Matrix. Proč se na někoho zlobit jen proto, že šel do kina na jiný film? :-)
Dnes ráno jsem našla vše, co jsem hledala. Zmrzlý zapomenutý toastový celozrnný chleba, pero, kterým píšu do svého rádoby deníku a taky pár odpovědí. Krásný rok 2017 nám všem. S těmi, kdo se rozhodnou přisednout, se těším na viděnou v kině a budu ráda, když mi napíšete, co se promítá v tom vašem. Já občas taky dám vědět. A pokud mi kromě toho, co jsem si na příští rok naplánovala sama, Vesmír pustí taky ten o panu Darcym, nebudu se vztekat, slibuju. :-)
sobota 12. listopadu 2016
O autoritě
Spisovatelsky jsem se chvíli realizovala jinde a v mé hlavě zrála témata, o kterých bych chtěla psát. Postupně je zpracuji a tohle chtělo na svět první.
Autorita. Co to vlastně znamená? Wikipedie říká, že autorita označuje jednak osobu, jejíž názory, postoje či rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle přijímají a řídí se jimi a pak jejich vztah k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají. Autorit ve svém životě potkáváme mnoho a jejich role v našem vývoji je nezpochybnitelná. Bez rodičů bychom nepřežili a protože jejich kapacita je omezená, potřebujeme mít na své cestě další učitele.
Jako vše na tomto světě i autorita má svůj rub a líc. Od autority je jen krůček k moci, vyžadování poslušnosti a případným trestům, pokud autoritu neposlechnete. Čím má člověk menší autoritu, tím více potřebuje moci. A skupinová dynamika pomáhá autoritě její vliv posilovat. Ti, kdo se nechávají vést obhajují svou autoritu a působí nátlak na ty, kteří se jí podřídit nechtějí.
Ta správná autorita, ten správný učitel, dokáže odhadnout okamžik, kdy již zvládneme kráčet dál sami a pustí nás. Ta správná autorita nabízí svůj pohled a řešení a zároveň má dostatek argumentů, proč je to správné řešení, dokáže svůj postoj vysvětlit. Ta správná autorita na nás neprojektuje své nejistoty a očekávání ohledně toho, jací bychom měli být. Ta správná autorita nás nechá namlít si pusu, když si o to říkáme a ví, že je to součást učení, nikoliv důkaz naší neschopnosti. Ta správná autorita ví, že kdykoliv může přijít okamžik, kdy ji přerosteme a nesnaží se nás jen proto, aby nad námi neztratila vliv, uměle držet pod sebou.
Realita je taková, že podobných autorit je málo. Všichni máme zkušenosti, které jsou zapsané hluboko v nás a které souvisí se zklamáním a pocity selhání související s tím, že ten, ke komu vzhlížíme, s námi není spokojen. A správně tušíme, že s podobnou výbavou se nám nejde právě lehce. A pokud toto nahlédneme a chceme to změnit, většinou vyhledáme pomoc někoho, kdo to sám dokázal, má s tím zkušenosti. A je to samozřejmě v pořádku. Má to však jedno velké ALE.
Nabídka terapií, seminářů, kurzů osobního rozvoje je široká, možná spíše nepřehledná. A přichází otázka, jak správně vybrat. Pravda je, že když máme záměr, do cesty nám přichází přesně to, co právě potřebujeme. Je dobře poslouchat své pocity, své vnitřní vedení. A dívat se, pokud je to možné, na ty, kteří s danou metodou a člověkem pracují delší čas. Sledovat, jestli jsou tam, kde byste chtěli být Vy. Jak se chovají. Jestli mají svůj názor, nebo jen papouškují to, co říká jejich idol. A nakolik ona autorita dává prostor Vám, Vaší individualitě a postojům.
Za své seminářové období jsem udělala mnoho zkušeností. Zhruba by se daly rozdělit do dvou skupin. Když jsem opravdu tápala a nevěděla, přišel někdo, kdo mě nasměroval a pomohl mi pochopit, o co teď v mém životě jde, dal mi nástroj, který jsem mohla používat sama. A nechal jít svou cestou, připravený pomoci, když vyšlu signál. Možná ještě častěji však přicházela zkušenost, která jako kdyby říkala, že jsem právě dala své peníze za to, abych zjistila, že to, pro co jsem si šla, už mám, podlehla jsem však tlaku své mysli, která říkala, že tak jednoduché to nebude a je potřeba absolvovat něco, co bude posvěcené autoritou. :-)
A to je to velké ALE. Ve snaze pomoci si, často děláme to, že pouze vyměníme jednu autoritu za jinou a necháme se dál vést za ruku. Proč? Jak často říkám - člověk je tvor líný. A napodobit někoho, přijmout jeho názor je mnohem pohodlnější, než dělat vlastní rozhodnutí a sbírat zkušenosti potřebné pro to, abychom dokázali jednat sami za sebe, stát za sebou, svými hodnotami a dokázat si je obhájit.
Letos mě Vesmír donutil projít zkušeností, u které jsem věděla, že není nikdo venku, kdo by mi pomohl jí projít. A tak jsem na vlastní kůži zjistila, že vše, co potřebujeme vědět, máme uvnitř. Máme také všechny potřebné nástroje, abychom zvládli to, co potřebujeme zvládnout. Samozřejmě to není vždy procházka růžovým sadem a je to logické, protože když chceme naplnit nádobu čistou a svěží vodou, potřebujeme ji napřed vyčistit a nechat odtéct kal. Když to dovolíme, naše duše, tělo, srdce i ona zprofanovaná mysl, nám pomohou tímto procesem zdárně projít.
Bůh nás stvořil dokonalé. Všichni máme v sobě kousek Božství. Ať věříte čemukoliv, ať tomu, co nás přesahuje, říkáte Bůh, Vesmír, Světlo, či jinak, toto je ta nejvyšší autorita. A spojit se s ní můžeme kdykoliv - v tichu a klidu svého nitra. Až narazíte na někoho, kdo Vás bude přesvědčovat o něčem jiném, pošlete ho k šípku. Úkolem jakéhokoliv učitele totiž není poutat Vás ke komukoliv jinému, než k sobě samému. Jedině z této pozice pak dokážeme tvořit ráj na Zemi a mít okolo sebe lidi, se kterými je každý den svátkem. :-)
Autorita. Co to vlastně znamená? Wikipedie říká, že autorita označuje jednak osobu, jejíž názory, postoje či rozhodnutí ostatní členové skupiny obvykle přijímají a řídí se jimi a pak jejich vztah k tomu, od něhož taková rozhodnutí, rady a postoje očekávají. Autorit ve svém životě potkáváme mnoho a jejich role v našem vývoji je nezpochybnitelná. Bez rodičů bychom nepřežili a protože jejich kapacita je omezená, potřebujeme mít na své cestě další učitele.
Jako vše na tomto světě i autorita má svůj rub a líc. Od autority je jen krůček k moci, vyžadování poslušnosti a případným trestům, pokud autoritu neposlechnete. Čím má člověk menší autoritu, tím více potřebuje moci. A skupinová dynamika pomáhá autoritě její vliv posilovat. Ti, kdo se nechávají vést obhajují svou autoritu a působí nátlak na ty, kteří se jí podřídit nechtějí.
Ta správná autorita, ten správný učitel, dokáže odhadnout okamžik, kdy již zvládneme kráčet dál sami a pustí nás. Ta správná autorita nabízí svůj pohled a řešení a zároveň má dostatek argumentů, proč je to správné řešení, dokáže svůj postoj vysvětlit. Ta správná autorita na nás neprojektuje své nejistoty a očekávání ohledně toho, jací bychom měli být. Ta správná autorita nás nechá namlít si pusu, když si o to říkáme a ví, že je to součást učení, nikoliv důkaz naší neschopnosti. Ta správná autorita ví, že kdykoliv může přijít okamžik, kdy ji přerosteme a nesnaží se nás jen proto, aby nad námi neztratila vliv, uměle držet pod sebou.
Realita je taková, že podobných autorit je málo. Všichni máme zkušenosti, které jsou zapsané hluboko v nás a které souvisí se zklamáním a pocity selhání související s tím, že ten, ke komu vzhlížíme, s námi není spokojen. A správně tušíme, že s podobnou výbavou se nám nejde právě lehce. A pokud toto nahlédneme a chceme to změnit, většinou vyhledáme pomoc někoho, kdo to sám dokázal, má s tím zkušenosti. A je to samozřejmě v pořádku. Má to však jedno velké ALE.
Nabídka terapií, seminářů, kurzů osobního rozvoje je široká, možná spíše nepřehledná. A přichází otázka, jak správně vybrat. Pravda je, že když máme záměr, do cesty nám přichází přesně to, co právě potřebujeme. Je dobře poslouchat své pocity, své vnitřní vedení. A dívat se, pokud je to možné, na ty, kteří s danou metodou a člověkem pracují delší čas. Sledovat, jestli jsou tam, kde byste chtěli být Vy. Jak se chovají. Jestli mají svůj názor, nebo jen papouškují to, co říká jejich idol. A nakolik ona autorita dává prostor Vám, Vaší individualitě a postojům.
Za své seminářové období jsem udělala mnoho zkušeností. Zhruba by se daly rozdělit do dvou skupin. Když jsem opravdu tápala a nevěděla, přišel někdo, kdo mě nasměroval a pomohl mi pochopit, o co teď v mém životě jde, dal mi nástroj, který jsem mohla používat sama. A nechal jít svou cestou, připravený pomoci, když vyšlu signál. Možná ještě častěji však přicházela zkušenost, která jako kdyby říkala, že jsem právě dala své peníze za to, abych zjistila, že to, pro co jsem si šla, už mám, podlehla jsem však tlaku své mysli, která říkala, že tak jednoduché to nebude a je potřeba absolvovat něco, co bude posvěcené autoritou. :-)
A to je to velké ALE. Ve snaze pomoci si, často děláme to, že pouze vyměníme jednu autoritu za jinou a necháme se dál vést za ruku. Proč? Jak často říkám - člověk je tvor líný. A napodobit někoho, přijmout jeho názor je mnohem pohodlnější, než dělat vlastní rozhodnutí a sbírat zkušenosti potřebné pro to, abychom dokázali jednat sami za sebe, stát za sebou, svými hodnotami a dokázat si je obhájit.
Letos mě Vesmír donutil projít zkušeností, u které jsem věděla, že není nikdo venku, kdo by mi pomohl jí projít. A tak jsem na vlastní kůži zjistila, že vše, co potřebujeme vědět, máme uvnitř. Máme také všechny potřebné nástroje, abychom zvládli to, co potřebujeme zvládnout. Samozřejmě to není vždy procházka růžovým sadem a je to logické, protože když chceme naplnit nádobu čistou a svěží vodou, potřebujeme ji napřed vyčistit a nechat odtéct kal. Když to dovolíme, naše duše, tělo, srdce i ona zprofanovaná mysl, nám pomohou tímto procesem zdárně projít.
Bůh nás stvořil dokonalé. Všichni máme v sobě kousek Božství. Ať věříte čemukoliv, ať tomu, co nás přesahuje, říkáte Bůh, Vesmír, Světlo, či jinak, toto je ta nejvyšší autorita. A spojit se s ní můžeme kdykoliv - v tichu a klidu svého nitra. Až narazíte na někoho, kdo Vás bude přesvědčovat o něčem jiném, pošlete ho k šípku. Úkolem jakéhokoliv učitele totiž není poutat Vás ke komukoliv jinému, než k sobě samému. Jedině z této pozice pak dokážeme tvořit ráj na Zemi a mít okolo sebe lidi, se kterými je každý den svátkem. :-)
neděle 23. října 2016
Těm, kteří jsou single
Když tak přijde inspirace v neděli v šest ráno, nedá se dělat nic jiného, než sednout a psát. Už delší dobu mám v hlavě článek o osobním rozvoji a jeho úskalích, ale na svět chce něco úplně jiného. A já se nehádám, nejspíš je to potřeba a je nemálo těch, kteří to potřebují číst.
Tomu, kdo absolvoval nějaký seberozvojový seminář, nemohlo uniknout, že značnou část publika tvoří specifická skupina lidí. Jsou to ti, kteří jsou single, nemají stálého partnera. Buď se nehodlají spokojit s nabídkou, protože čekají něco víc, než jim dosud bylo nabídnuto a nebo ukončili dlouhodobý vztah, protože se v něm prostě cítili nešťastní. Často se jedná o ženy, které si po vzoru svých matek a babiček našly muže, se kterým budou mít děti, který se o ně postará a se kterým budou žít to, co žily generace před nimi. Vztahy, které přináší stabilitu a jsou více obchodním partnerstvím, ze kterého ani jeden společník nechce z mnoha důvodů vystoupit, neboť tam jsou společné projekty, peníze atd. Ani jeden společník není šťastný, celý život se jim smrskl na péči o společné projekty, stereotypní režim - práce, škola, nákup, televize, večeře, občas nějaká kultura, výlet, ale nebýt společných projektů, není vlastně o čem mluvit. Zevnitř sice sem tam slyší tichý hlas, který se ptá, jestli tohle je jako vše, co život může nabídnout, kam se poděly jejich sny, touhy, co jim vlastně dělá opravdu radost, ale postupem času tento hlas slábne a slábne a místo něj přichází jakási rezignace, pak důchod a smrt.
A najednou se pomalu začali objevovat lidé, kteří nechtěli ten slabý vnitřní hlásek ignorovat a začali hledat odpovědi. A postupně došli k tomu, že žít to, co žili jejich rodiče a prarodiče, kteří spolu sice vydrželi desítky let, ale cena, kterou za to zaplatili nebyla malá, že tohle žít prostě nechtějí a nemohou. A tak začaly hromadně umírat tyto typy vztahů a svět začal být plný single lidí. A jak to bylo dál?
Tihle lidé samozřejmě touží po vztahu a blízkosti, stejně jako kdokoliv jiný. Jsme naprogramováni tak, abychom tvořili vztahy, v dávných dobách být osamocený, znamenalo zemřít. Potřebujeme doteky, blízkost. A také je tu tlak společnosti, která říká, že normální je být v páru. A také říká, že normální je chtít děti. A být heterosexuál. A ten, kdo to má jinak, se naprosto automaticky dostává pod tlak. A často dojde k tomu, že je s ním něco špatně. A tady začíná ten začarovaný kruh. Nabídka různých typů seminářů a terapií je široká, všichni slibuji, že Vám dokáží pomoci. A tak nastoupíte do tohoto vlaku, sotva do něj nasednete, dostanete některou z nálepek typu: "Má problémy s muži/ženami", "Není schopen/schopna udržet dlouhodobý vztah", "Má málo ženské/mužské energie" atd. a pak už se to s Vámi veze. Řešíte, řešíte a kýžený výsledek (partner :-) ) v nedohlednu. A vy se cítíte stále více méněcenní, nemožní, nejistí.. A tak řešíte a výsledek se nedostavuje a terapeuti a další nad Vámi pokyvují hlavou a říkají, že ano, že evidentně máte problém. A abyste ho neměli, je třeba ještě toto zpracovat a toto vyřešit. A tak dojdete k dalšímu přesvědčení, totiž že teprve až si to odpracujete, můžete být šťastní.
Podívejme se na to, co se děje z energetického hlediska. Hluboko do Vašeho těla, mysli, podvědomí se zapisuje program "Mám problém s...." a "To, co chci, dostanu, až budu lepší, vyspělejší, budu mít vše vyřešené". A protože jeden ze základních vesmírných zákonů - zákon rezonance, neboli přitažlivosti říká, že podobné přitahuje podobné a to, čemu dáváme pozornost roste, umíte si představit, co roste a co posilujete. Vše, co přichází do Vaší reality potvrzuje Vaše mínění. Máte problém s muži? Dobře, řekne si Vesmír a dle Vašeho rozkazu Vám buď posílá muže, se kterými nevytvoříte vztah, ani kdybyste se rozkrájela, nebo Vám posílá terapeuty, kteří Vám to potvrzují a Vy jim za to platíte. Musíte na sobě ještě hodně pracovat? Jak je libo... Množství toho, co potřebujete vyřešit bude narůstat geometrickou řadou. Poznáváte se? :-)
Jak z toho ven? Zastavit se. Nádech a výdech. Nejprve je třeba říci, že život je cesta a plyne v cyklech. Růst střídá stagnace. Podobně jako v přírodě. Dovedete si představit jabloň, která v říjnu dojde k tomu, že protože na ní nejsou jablka, má problém a začne běhat po seminářích? Je to směšná představa? Ale přesně to děláme. Je pochopitelné, že ve chvíli, kdy začne umírat jakýsi fenomén - vztahy ze zvyku například, že je najednou dost lidí, kteří jsou sami. Pokud si v tu chvíli najdou někoho nového, podobného, jaká je pravděpodobnost, že mohou žít jinak? Vlastně malá. Proto je období samoty, ve kterém nejprve potřebujeme pochopit kdo jsme, co potřebujeme, upevnit si vlastní hranice, starat se o sebe a mít se rádi, naprosto nezbytné k tomu, abychom mohli začít žít vztahy jinak. A je stejně tak jasné, že pokud se rozpadlo velké množství vztahů, je zapotřebí, dát prostor pro to, aby ti, kdo opustili i ti opuštění mohli reagovat a připravit se na jinou realitu. A to se nestane přes noc.
Všem těm, kteří jsou sami a poznávají se v tom, co právě čtou, bych chtěla říci - jste v pořádku. Jaro zase přijde. Soustřeďte se na to, co je dobře, co funguje. Na to,v čem jste skvělí, co Vás těší. Protože to je jediná cesta ven. Sundejte si své nálepky a jděte ven. Třeba tam pod nějakým stromem čeká někdo, kdo už taky pochopil, že nemá smysl panikařit nad tím, že nejste schopni popohnat něco, co prostě jen potřebuje čas a prostor a je to důležitá součást Vaší cesty. :-)
P.S. Dosaďte si za slovo partner cokoliv, s čím máte "problém" Vy. Peníze, práce snů, zdraví, štěstí... Je to úplně jedno. Posilujete to, čemu věnujete pozornost.
P.S. 2 Potřebu podívat se na některá opravdu bolavá místa samozřejmě nezlehčuji. Řada terapií a seminářů mě posunula. Ale vždy je dobře koukat na to, jakým způsobem terapeut pracuje. Pokud Vám chce dát nálepku, vezměte nohy na ramena. Spousta AHA momentů je záležitostí vývoje a dojdete k nim svým tempem. Snahou by tedy mělo být spíše se ptát, jestli jdete po Vaší cestě tak nejlépe, jak je možné a pomoc hledat, když jste OPRAVDU zaseklí, ne když máte vegetativní klid a čas přípravy na nový životní cyklus. :-)
Tomu, kdo absolvoval nějaký seberozvojový seminář, nemohlo uniknout, že značnou část publika tvoří specifická skupina lidí. Jsou to ti, kteří jsou single, nemají stálého partnera. Buď se nehodlají spokojit s nabídkou, protože čekají něco víc, než jim dosud bylo nabídnuto a nebo ukončili dlouhodobý vztah, protože se v něm prostě cítili nešťastní. Často se jedná o ženy, které si po vzoru svých matek a babiček našly muže, se kterým budou mít děti, který se o ně postará a se kterým budou žít to, co žily generace před nimi. Vztahy, které přináší stabilitu a jsou více obchodním partnerstvím, ze kterého ani jeden společník nechce z mnoha důvodů vystoupit, neboť tam jsou společné projekty, peníze atd. Ani jeden společník není šťastný, celý život se jim smrskl na péči o společné projekty, stereotypní režim - práce, škola, nákup, televize, večeře, občas nějaká kultura, výlet, ale nebýt společných projektů, není vlastně o čem mluvit. Zevnitř sice sem tam slyší tichý hlas, který se ptá, jestli tohle je jako vše, co život může nabídnout, kam se poděly jejich sny, touhy, co jim vlastně dělá opravdu radost, ale postupem času tento hlas slábne a slábne a místo něj přichází jakási rezignace, pak důchod a smrt.
A najednou se pomalu začali objevovat lidé, kteří nechtěli ten slabý vnitřní hlásek ignorovat a začali hledat odpovědi. A postupně došli k tomu, že žít to, co žili jejich rodiče a prarodiče, kteří spolu sice vydrželi desítky let, ale cena, kterou za to zaplatili nebyla malá, že tohle žít prostě nechtějí a nemohou. A tak začaly hromadně umírat tyto typy vztahů a svět začal být plný single lidí. A jak to bylo dál?
Tihle lidé samozřejmě touží po vztahu a blízkosti, stejně jako kdokoliv jiný. Jsme naprogramováni tak, abychom tvořili vztahy, v dávných dobách být osamocený, znamenalo zemřít. Potřebujeme doteky, blízkost. A také je tu tlak společnosti, která říká, že normální je být v páru. A také říká, že normální je chtít děti. A být heterosexuál. A ten, kdo to má jinak, se naprosto automaticky dostává pod tlak. A často dojde k tomu, že je s ním něco špatně. A tady začíná ten začarovaný kruh. Nabídka různých typů seminářů a terapií je široká, všichni slibuji, že Vám dokáží pomoci. A tak nastoupíte do tohoto vlaku, sotva do něj nasednete, dostanete některou z nálepek typu: "Má problémy s muži/ženami", "Není schopen/schopna udržet dlouhodobý vztah", "Má málo ženské/mužské energie" atd. a pak už se to s Vámi veze. Řešíte, řešíte a kýžený výsledek (partner :-) ) v nedohlednu. A vy se cítíte stále více méněcenní, nemožní, nejistí.. A tak řešíte a výsledek se nedostavuje a terapeuti a další nad Vámi pokyvují hlavou a říkají, že ano, že evidentně máte problém. A abyste ho neměli, je třeba ještě toto zpracovat a toto vyřešit. A tak dojdete k dalšímu přesvědčení, totiž že teprve až si to odpracujete, můžete být šťastní.
Podívejme se na to, co se děje z energetického hlediska. Hluboko do Vašeho těla, mysli, podvědomí se zapisuje program "Mám problém s...." a "To, co chci, dostanu, až budu lepší, vyspělejší, budu mít vše vyřešené". A protože jeden ze základních vesmírných zákonů - zákon rezonance, neboli přitažlivosti říká, že podobné přitahuje podobné a to, čemu dáváme pozornost roste, umíte si představit, co roste a co posilujete. Vše, co přichází do Vaší reality potvrzuje Vaše mínění. Máte problém s muži? Dobře, řekne si Vesmír a dle Vašeho rozkazu Vám buď posílá muže, se kterými nevytvoříte vztah, ani kdybyste se rozkrájela, nebo Vám posílá terapeuty, kteří Vám to potvrzují a Vy jim za to platíte. Musíte na sobě ještě hodně pracovat? Jak je libo... Množství toho, co potřebujete vyřešit bude narůstat geometrickou řadou. Poznáváte se? :-)
Jak z toho ven? Zastavit se. Nádech a výdech. Nejprve je třeba říci, že život je cesta a plyne v cyklech. Růst střídá stagnace. Podobně jako v přírodě. Dovedete si představit jabloň, která v říjnu dojde k tomu, že protože na ní nejsou jablka, má problém a začne běhat po seminářích? Je to směšná představa? Ale přesně to děláme. Je pochopitelné, že ve chvíli, kdy začne umírat jakýsi fenomén - vztahy ze zvyku například, že je najednou dost lidí, kteří jsou sami. Pokud si v tu chvíli najdou někoho nového, podobného, jaká je pravděpodobnost, že mohou žít jinak? Vlastně malá. Proto je období samoty, ve kterém nejprve potřebujeme pochopit kdo jsme, co potřebujeme, upevnit si vlastní hranice, starat se o sebe a mít se rádi, naprosto nezbytné k tomu, abychom mohli začít žít vztahy jinak. A je stejně tak jasné, že pokud se rozpadlo velké množství vztahů, je zapotřebí, dát prostor pro to, aby ti, kdo opustili i ti opuštění mohli reagovat a připravit se na jinou realitu. A to se nestane přes noc.
Všem těm, kteří jsou sami a poznávají se v tom, co právě čtou, bych chtěla říci - jste v pořádku. Jaro zase přijde. Soustřeďte se na to, co je dobře, co funguje. Na to,v čem jste skvělí, co Vás těší. Protože to je jediná cesta ven. Sundejte si své nálepky a jděte ven. Třeba tam pod nějakým stromem čeká někdo, kdo už taky pochopil, že nemá smysl panikařit nad tím, že nejste schopni popohnat něco, co prostě jen potřebuje čas a prostor a je to důležitá součást Vaší cesty. :-)
P.S. Dosaďte si za slovo partner cokoliv, s čím máte "problém" Vy. Peníze, práce snů, zdraví, štěstí... Je to úplně jedno. Posilujete to, čemu věnujete pozornost.
P.S. 2 Potřebu podívat se na některá opravdu bolavá místa samozřejmě nezlehčuji. Řada terapií a seminářů mě posunula. Ale vždy je dobře koukat na to, jakým způsobem terapeut pracuje. Pokud Vám chce dát nálepku, vezměte nohy na ramena. Spousta AHA momentů je záležitostí vývoje a dojdete k nim svým tempem. Snahou by tedy mělo být spíše se ptát, jestli jdete po Vaší cestě tak nejlépe, jak je možné a pomoc hledat, když jste OPRAVDU zaseklí, ne když máte vegetativní klid a čas přípravy na nový životní cyklus. :-)
pátek 21. října 2016
Je čas...
Před devíti lety začala má cesta intenzivní proměny. Jak známo, devítka je číslem završení, devátý rok je poslední rok jednoho cyklu, neměla by mě tedy překvapit jeho intenzita. Na rovinu se ale přiznám, že překvapila, až zaskočila.
Vždy jsem ochotně pracovala na svých tématech, stále dokola přeskládávala svůj život tak, abych se cítila dobře. Události tohoto roku mě na nějaký čas doslova paralyzovaly a prošla jsem si tím, čemu se říká temná noc duše. Pochopila jsem, jak vypadá duševní bolest a utrpení a nechápala jsem, co jsem udělala za chybu, že se můj život, navzdory veškeré předchozí snaze změnil v noční můru. Navenek bylo vše v pořádku, ale uvnitř jsem měla pocit, že brzy se buď zblázním, nebo umřu. A pak konečně budu mít klid.
Před měsícem přišla chvíle, kdy jsem si říkala, že víc už nevydržím. A pak se to stalo. Střih, zlom a najednou bylo vše jinak. V jediné vteřině jsem pochopila celý svůj příběh. Viděla jsem souvislosti, které nikdy předtím. Od té doby žiju neuvěřitelné dobrodružství. Vše se mi před očima skládá a propojuje a já se nemohu neptat, co s tím vším mám dělat. A kdo se ptá, odpověď vždy dostane.
Za uplynulých devět let jsem toho v rámci práce na sobě vyzkoušela opravdu hodně, řadu metod se sama naučila a aplikovala. Oblast osobního rozvoje mám prozkoumanou opravdu podrobně a na vlastní kůži. Vím, co funguje a co nefunguje. V předchozím devítiletí jsem podobným způsobem prozkoumávala ezoterické směry. A vstřebávala kvanta informací, které to všechno dokreslují, vysvětlují, rozvíjí. Stále jsem si myslela, že má cesta je jednoznačně o využívání mého terapeutického talentu. Vesmír měl však evidentně jiný záměr.
Poslední roky začínám docházet k přesvědčení, že oblast osobního rozvoje je takovou novodobou církví. Že v řadě případů nejde o to, pomoci lidem dostat se k sobě, ale o další způsob vymývání mozků pod rouškou sebezdokonalování. Je velmi těžké se v téhle džungli orientovat.
Tento týden jsem prošla zkušeností, která mi v jednom konkrétním případě potvrdila to, co už dlouho tuším. K mému velkému překvapení je ale realita ještě mnohem horší, než jsem si myslela. A já jsem stála před volbou, co s tím. Ptala jsem se tam nahoru, co bych měla dělat, protože vím, že bojovat proti tomu nemá smysl, neboť tím posiluji to, co se mi nelíbí a není můj styl pouštět se do zákulisních praktik a her. Odpověď Vesmíru byla jasná. Tvořit protiváhu a dávat energii do toho, co vede z chaosu ven.
Je tedy čas. Je čas přestat být neviditelná, postavit se do síly a s plným vědomím všech souvislostí dělat to, co cítím jako správné. Jedno z poznání, ke kterému jsem došla je to, že všechny nástroje, které potřebujeme k tomu, abychom byli vnitřně svobodní a žili šťastný a naplněný život, máme v sobě, jen neustále hledáme pomoc venku. Rozhodla jsem se proto začít (konečně :-) ) psát a dávat návody, jak k nim najít cestu. Dávat odpovědi na otázky, které jsem sama řešila a inspirovat k dalšímu hledání. Vše, co mám v plánu zveřejnit, budu dávat k dispozici všem a zDARma. A ty, pro které bude má tvorba inspirativní a budou s ní rezonovat, prosím o šíření.
Před pár měsící bych nevěřila, že tohle napíši, ale jsem Vesmíru vděčná za vše, co tento rok proběhlo. Je to jako když se narodí dítě. V tu chvíli je zapomenuta veškerá bolest a je přítomno jen to nové a krásné. A mé největší přání je, aby se stále více lidí probouzelo a dávalo své dary k dispozici pro všechny a především pro naši velkou matku - naši Zemi. Potřebuje nás.
Vždy jsem ochotně pracovala na svých tématech, stále dokola přeskládávala svůj život tak, abych se cítila dobře. Události tohoto roku mě na nějaký čas doslova paralyzovaly a prošla jsem si tím, čemu se říká temná noc duše. Pochopila jsem, jak vypadá duševní bolest a utrpení a nechápala jsem, co jsem udělala za chybu, že se můj život, navzdory veškeré předchozí snaze změnil v noční můru. Navenek bylo vše v pořádku, ale uvnitř jsem měla pocit, že brzy se buď zblázním, nebo umřu. A pak konečně budu mít klid.
Před měsícem přišla chvíle, kdy jsem si říkala, že víc už nevydržím. A pak se to stalo. Střih, zlom a najednou bylo vše jinak. V jediné vteřině jsem pochopila celý svůj příběh. Viděla jsem souvislosti, které nikdy předtím. Od té doby žiju neuvěřitelné dobrodružství. Vše se mi před očima skládá a propojuje a já se nemohu neptat, co s tím vším mám dělat. A kdo se ptá, odpověď vždy dostane.
Za uplynulých devět let jsem toho v rámci práce na sobě vyzkoušela opravdu hodně, řadu metod se sama naučila a aplikovala. Oblast osobního rozvoje mám prozkoumanou opravdu podrobně a na vlastní kůži. Vím, co funguje a co nefunguje. V předchozím devítiletí jsem podobným způsobem prozkoumávala ezoterické směry. A vstřebávala kvanta informací, které to všechno dokreslují, vysvětlují, rozvíjí. Stále jsem si myslela, že má cesta je jednoznačně o využívání mého terapeutického talentu. Vesmír měl však evidentně jiný záměr.
Poslední roky začínám docházet k přesvědčení, že oblast osobního rozvoje je takovou novodobou církví. Že v řadě případů nejde o to, pomoci lidem dostat se k sobě, ale o další způsob vymývání mozků pod rouškou sebezdokonalování. Je velmi těžké se v téhle džungli orientovat.
Tento týden jsem prošla zkušeností, která mi v jednom konkrétním případě potvrdila to, co už dlouho tuším. K mému velkému překvapení je ale realita ještě mnohem horší, než jsem si myslela. A já jsem stála před volbou, co s tím. Ptala jsem se tam nahoru, co bych měla dělat, protože vím, že bojovat proti tomu nemá smysl, neboť tím posiluji to, co se mi nelíbí a není můj styl pouštět se do zákulisních praktik a her. Odpověď Vesmíru byla jasná. Tvořit protiváhu a dávat energii do toho, co vede z chaosu ven.
Je tedy čas. Je čas přestat být neviditelná, postavit se do síly a s plným vědomím všech souvislostí dělat to, co cítím jako správné. Jedno z poznání, ke kterému jsem došla je to, že všechny nástroje, které potřebujeme k tomu, abychom byli vnitřně svobodní a žili šťastný a naplněný život, máme v sobě, jen neustále hledáme pomoc venku. Rozhodla jsem se proto začít (konečně :-) ) psát a dávat návody, jak k nim najít cestu. Dávat odpovědi na otázky, které jsem sama řešila a inspirovat k dalšímu hledání. Vše, co mám v plánu zveřejnit, budu dávat k dispozici všem a zDARma. A ty, pro které bude má tvorba inspirativní a budou s ní rezonovat, prosím o šíření.
Před pár měsící bych nevěřila, že tohle napíši, ale jsem Vesmíru vděčná za vše, co tento rok proběhlo. Je to jako když se narodí dítě. V tu chvíli je zapomenuta veškerá bolest a je přítomno jen to nové a krásné. A mé největší přání je, aby se stále více lidí probouzelo a dávalo své dary k dispozici pro všechny a především pro naši velkou matku - naši Zemi. Potřebuje nás.
sobota 18. dubna 2015
O méněcennosti
Dlouho mám pocit, že mám zase psát a dlouho prokrastinuji. Dnes mi přišla inspirace na zajímavé téma, ačkoliv s mou aktuální situací nemá moc společného. Nebo má? Asi každý z nás prožil chvíle, kdy si připadal méně chytrý, méně krásný, méně úspěšný, méně šťastný než někdo jiný. Pro někoho to jsou okamžiky, pro někoho celoživotní realita. Pocit méněcennosti.
Je zajímavé, podívat se, jak vlastně vzniká. Vrozený určitě není. Všichni přicházíme se specifickými talenty a dary a v raném dětství máme pocit, že svět čekal přesně na nás, jsme dokonalí a jedineční. Všichni se ale postupně stáváme součástí stěžejní společenské hry - hry na srovnávání. Někdo ji začne hrát dříve, někdo později, ale nejpozději ve škole pro většinu dětí nevyhnutelně přijde. Vypadá vlastně nevinně a zcela spravedlivě - je přece třeba ohodnotit, jak si vedeme v jednotlivých školních disciplínách. A tak postupně uvěříme tomu, že jsme méně dobří než třídní premiantka, méně krásní než třídní kráska, méně zkušení než třídní světák a tím pádem si zasloužíme menší místo na slunci, méně lásky, méně všeho. Máme prostě menší cenu. A celý náš život skutečně vypadá, jako bychom někde měli nalepenou ceduli "SALE".
Stále máme okolo sebe dostatek dobráků připravených potvrdit nám, že za moc nestojíme, stále si přitahujeme lidi, kteří nás zneužívají, stále máme pocit, že situaci vyřešíme tím, že pro ně budeme dělat víc, budeme myslet pozitivněji a budeme dokonalejší a dokonalejší, až si toho konečně někdo všimne a ocení nás. Snažíme se zavděčit lidem okolo sebe a cyklíme se v nekonečném kruhu. A ocenění a štěstí nepřichází.
Samozřejmě s tím mám osobní zkušenost. A přiznám se, že i přes intenzivní práci na sobě, výsledky v této oblasti dlouho nepřicházely. Vždy jsem okolo sebe měla dostatek lidí, kteří by dali cokoliv za můj život, neboť měli pocit, že se mi daří, na co sáhnu a vše dostanu zadarmo. V jejich očích jsem byla úspěšná, ale uvnitř jsem stále měla pocit, že musím ještě hodně pracovat, abych si zasloužila prožívat vše, co prožívat chci. A můj vnitřní sabotér mi samozřejmě podsouval, že to radši ani chtít nemám, protože mi pak budou závidět ještě víc.
Zlom přišel letos v lednu. Samozřejmě někde na dně sebe samé. Pochopila jsem, že se musím na věci začít dívat jinak. Změnit něco u sebe, protože to je to jediné, co má smysl. Přestala jsem s prací na sobě a začala s prací pro sebe. Zatímco v době, kdy jsem pracovala na sobě, jsem měla pocit, že snad nikdy nedojdu do bodu, kdy si budu moci dát pauzu, protože je toho tolik, co musím vyřešit, práce pro sebe je naplňující v každé chvíli. Jak to vypadá v praxi? Začala jsem zkoumat, co mě opravdu baví. Co mě opravdu naplňuje. U čeho zapomínám na čas a co mi energii nebere, ale dává. Začala jsem zkoumat, co je pro mě důležité, jaké jsou hodnoty, které neopustím a podle toho si skládám život. A samozřejmě - přestala jsem se s kýmkoliv srovnávat.
Jaký je výsledek? V mém životě se dějí zázraky. Potkávám lidi, kteří mi v tomto procesu pomáhají dělat mílové kroky. Během pár měsíců mě opustili všichni závistivci, všechny oběti, které jsem se cítila povinná zachraňovat a všichni, kdo měli pocit, že pouštět se do nových věcí, když ty staré ještě nejsou k nežití, je hloupost. Otevřelo se mnoho nových možností a cest a vše se krásně skládá dohromady. Mám okolo sebe lidi, kteří si mě váží a podporují mě.
Všichni jsme sem přišli se specifickými dary a talenty. Žádný z nich není horší a nikdo z nás nemá menší hodnotu. Potkávala jsem poslední roky mnoho lidí, kteří se cítili méněcenní. V lepším případě se prostě cyklili ve svých nejistotách, v horším případě si svou sebehodnotu potvrzovali ponižováním
druhých. Cesta ven je přitom vlastně jednoduchá. Přestat "soudit rybu podle její schopnosti vylézt na strom", objevit své talenty a zdroje a dát jim ve svém životě prostor. Jste úžasné a nadané bytosti. Ano, právě Vy. :-)
Je zajímavé, podívat se, jak vlastně vzniká. Vrozený určitě není. Všichni přicházíme se specifickými talenty a dary a v raném dětství máme pocit, že svět čekal přesně na nás, jsme dokonalí a jedineční. Všichni se ale postupně stáváme součástí stěžejní společenské hry - hry na srovnávání. Někdo ji začne hrát dříve, někdo později, ale nejpozději ve škole pro většinu dětí nevyhnutelně přijde. Vypadá vlastně nevinně a zcela spravedlivě - je přece třeba ohodnotit, jak si vedeme v jednotlivých školních disciplínách. A tak postupně uvěříme tomu, že jsme méně dobří než třídní premiantka, méně krásní než třídní kráska, méně zkušení než třídní světák a tím pádem si zasloužíme menší místo na slunci, méně lásky, méně všeho. Máme prostě menší cenu. A celý náš život skutečně vypadá, jako bychom někde měli nalepenou ceduli "SALE".
Stále máme okolo sebe dostatek dobráků připravených potvrdit nám, že za moc nestojíme, stále si přitahujeme lidi, kteří nás zneužívají, stále máme pocit, že situaci vyřešíme tím, že pro ně budeme dělat víc, budeme myslet pozitivněji a budeme dokonalejší a dokonalejší, až si toho konečně někdo všimne a ocení nás. Snažíme se zavděčit lidem okolo sebe a cyklíme se v nekonečném kruhu. A ocenění a štěstí nepřichází.
Samozřejmě s tím mám osobní zkušenost. A přiznám se, že i přes intenzivní práci na sobě, výsledky v této oblasti dlouho nepřicházely. Vždy jsem okolo sebe měla dostatek lidí, kteří by dali cokoliv za můj život, neboť měli pocit, že se mi daří, na co sáhnu a vše dostanu zadarmo. V jejich očích jsem byla úspěšná, ale uvnitř jsem stále měla pocit, že musím ještě hodně pracovat, abych si zasloužila prožívat vše, co prožívat chci. A můj vnitřní sabotér mi samozřejmě podsouval, že to radši ani chtít nemám, protože mi pak budou závidět ještě víc.
Zlom přišel letos v lednu. Samozřejmě někde na dně sebe samé. Pochopila jsem, že se musím na věci začít dívat jinak. Změnit něco u sebe, protože to je to jediné, co má smysl. Přestala jsem s prací na sobě a začala s prací pro sebe. Zatímco v době, kdy jsem pracovala na sobě, jsem měla pocit, že snad nikdy nedojdu do bodu, kdy si budu moci dát pauzu, protože je toho tolik, co musím vyřešit, práce pro sebe je naplňující v každé chvíli. Jak to vypadá v praxi? Začala jsem zkoumat, co mě opravdu baví. Co mě opravdu naplňuje. U čeho zapomínám na čas a co mi energii nebere, ale dává. Začala jsem zkoumat, co je pro mě důležité, jaké jsou hodnoty, které neopustím a podle toho si skládám život. A samozřejmě - přestala jsem se s kýmkoliv srovnávat.
Jaký je výsledek? V mém životě se dějí zázraky. Potkávám lidi, kteří mi v tomto procesu pomáhají dělat mílové kroky. Během pár měsíců mě opustili všichni závistivci, všechny oběti, které jsem se cítila povinná zachraňovat a všichni, kdo měli pocit, že pouštět se do nových věcí, když ty staré ještě nejsou k nežití, je hloupost. Otevřelo se mnoho nových možností a cest a vše se krásně skládá dohromady. Mám okolo sebe lidi, kteří si mě váží a podporují mě.
Všichni jsme sem přišli se specifickými dary a talenty. Žádný z nich není horší a nikdo z nás nemá menší hodnotu. Potkávala jsem poslední roky mnoho lidí, kteří se cítili méněcenní. V lepším případě se prostě cyklili ve svých nejistotách, v horším případě si svou sebehodnotu potvrzovali ponižováním
druhých. Cesta ven je přitom vlastně jednoduchá. Přestat "soudit rybu podle její schopnosti vylézt na strom", objevit své talenty a zdroje a dát jim ve svém životě prostor. Jste úžasné a nadané bytosti. Ano, právě Vy. :-)
sobota 4. ledna 2014
Má předpověď na rok 2014
Také jste si toho všimli? Poslední dny mám trochu pocit, že ať kouknu kam kouknu, ze všech stran se na mě hrnou předpovědi na rok 2014. Nevím, čím to je, ale řekla bych, že na začátku roku 2013 to taková smršť nebyla. Možná to bylo tím, že se většina věštců vyčerpala předpověďmi konce světa, 3 dny trvající temnoty a když nic z toho nepřišlo, neměli náhradní program. Co mi utkvělo v hlavě byl jeden loňský titulek, který říkal, že kdo čeká, že když jsme přežili rok 2012, čeká nás v 2013 ráj na zemi, plete se. Že tím úžasným rokem bude až 2014. A teď to vypadá, že se to zase o rok odložilo. :-)
Jak to s těmi předpověďmi vlastně je? Dnes jsem si to experimentálně ověřila. Překvapení se v podstatě nekonalo, ale občas to mám tak, že potřebuji dostat další důkaz toho, že se věci mají tak, jak tuším. Sem tam mě tahle ujištění stojí peníze, sem tam třeba den mého života, v zásadě jsou mi ale myslím prospěšná a tyhle investice vnímám pozitivně.
Včera mi naprosto nečekaně dorazila zásilka z Amazonu (rozumějte nečekaně brzy, samozřejmě jsem o ní věděla a celá se klepala nedočkavostí). V zásilce byla sada Transparent Oracle - průhledné kulaté karty se symboly. Už nějaký rok vlastním Transparent Tarot a mému založení moc vyhovuje. Nedělám výklady na budoucnost, vždy na přítomnost a aktuální tendence a pro tento účel jsou to skvělé karty. O to víc jsem se těšila na orákulum, které je myšlenkou i provedením opravdu inovativní.
A tak jsem si dnes ráno vytáhla tři kulaté karty na to, jaké vlivy na mě dnes působí. Obrázek je u článku, tak se pokochejte. :-) Vzhledem k anglicky napsané průvodní knize nepřipadal v úvahu jiný, než intuitivní výklad. Držela jsem karty na sobě a vůbec jsem z toho, co jsem viděla, nebyla nadšená. Jako kdyby se mi tam někdo snažil nacpat něco, co je navíc. Tak jsem prohlížela karty jednu po druhé a v hlavě si vedla monolog. Hm, hm... ta ženská vypadá dobře, ta mi pasuje... když k ní přidám toho draka, je to pořád dobrý... ale co ten motýl tady... nějak mi tu zaclání... nevidím přes něj obličej té baby... navíc motýl, zase transformace, dejte mi chvíli pokoj s transformací, už nemůžu motýla ani vidět. A tak jsem tak znechuceně točila obrázky až do chvíle, kdy do sebe najednou tak nějak zapadly. A já viděla, že ten motýl je s obličejem pod ním úžasně propojen a vlastně až s ním má obličej oči... drak to celé přizemňuje, v podstatě je to dokonalá symbioza. A pak jsem si vzala tu anglickou knihu a zjistila, že ta "baba" je karta z řady Above (nad námi, čili Vesmír) a je to Angel (ochrana a nejvyšší vedení), Motýl je krásným symbolem duše a pochopení a červený drak je z řady Below, neboli pod - tedy vlivy země a představuje život, vnitřní sílu, vášeň... Takže vlastně vlivy, které mě ovlivňují každý den. A vyložila jsem si to tak, že dnes něco důležitého pro můj život pochopím a pomůže mi k tomu Vesmír, Země a taky poslouchat svou duši.
Karty jsem uklidila, otevřela facebook a narazila na astro předpověď na dnešek. Planety prý po mě chtějí, abych vyklízela a vylepšovala a Luna blázní ve Vodnáři... to se proti mně snad všechny spikly, já se dnes rozhodla, že si udělám hezký den! U navrch spáleného a uvnitř krvavého steaku (dělala jsem ho poprvé v životě) jsem přemýšlela, jestli za to může Luna, Saturn, nebo Kozoroh a měla chmurné myšlenky. A tak jsem je šla zahnat do vany. Voda byla nejdřív moc studená, pak moc teplá a tak jsem se tam otáčela a uvolňovala se, až mi to došlo. Nikdo nemůže předpovědět, co se stane miliardám lidí na Zemi. Každý jsme jiný a roli nehrají jen planety, horoskop, ale také mnoho dalších faktorů. Klára nemůže vědět, že já už vyklidila vše, co bylo třeba, když to píše. A Ondra zase netuší, že nezapadající úkoly mě nestresují. To se mi ulevilo. Nevylučuji samozřejmě, že to nebylo jedině tím, že Luna přešla do Ryb (kde ji mimochodem mám ve svém horoskopu), ale závěr pro mě je jednoznačný. I Klára i Ondra měli pravdu a já ty jejich předpovědi budu dál hltat - radši ale až večer, jen abych si řekla, jak to bylo u mě a jestli téma dne mám či nemám pořešené, den nechám plynout bez předpovědí a s vírou, že vše, co se děje, je pro mé dobro.
A, pardon. Chtěl jsem končit, ale vlastně jsem slíbila v titulku předpověď na rok 2014. Můžete si být jisti, že tato určitě vyjde. Takže... co nás čeká? Životní zkoušky, kterými potřebujete projít zcela jistě přijdou a pokud to tak bude, máte vždy všechny předpoklady k tomu je zvládnout opravdu dobře. Když to dovolíte, dostane se vám hodně darů, podpory a můžete prožívat zázraky každý den. Stejně tak štěstí a lásku - jsou ve vás. Můžete být kýmkoliv chcete, musíte pro to ale něco dělat. Pravidelně si dávám do svých cílů - budu umět dobře anglicky. A ona mi ta potvůrka angličtina do hlavy ne a ne naskákat, ač na vision boardu jsem to měla. Takže když budete promýšlet, co uděláte pro to, abyste se přiblížili ke svým snům vy sami, máte velkou šanci proměnit sny v realitu. Já mám díky Transparent Oracle svou dnešní půlhodinu angličtiny za sebou.
A jak si vy představujete rok 2014?
Jak to s těmi předpověďmi vlastně je? Dnes jsem si to experimentálně ověřila. Překvapení se v podstatě nekonalo, ale občas to mám tak, že potřebuji dostat další důkaz toho, že se věci mají tak, jak tuším. Sem tam mě tahle ujištění stojí peníze, sem tam třeba den mého života, v zásadě jsou mi ale myslím prospěšná a tyhle investice vnímám pozitivně.
Včera mi naprosto nečekaně dorazila zásilka z Amazonu (rozumějte nečekaně brzy, samozřejmě jsem o ní věděla a celá se klepala nedočkavostí). V zásilce byla sada Transparent Oracle - průhledné kulaté karty se symboly. Už nějaký rok vlastním Transparent Tarot a mému založení moc vyhovuje. Nedělám výklady na budoucnost, vždy na přítomnost a aktuální tendence a pro tento účel jsou to skvělé karty. O to víc jsem se těšila na orákulum, které je myšlenkou i provedením opravdu inovativní.
A tak jsem si dnes ráno vytáhla tři kulaté karty na to, jaké vlivy na mě dnes působí. Obrázek je u článku, tak se pokochejte. :-) Vzhledem k anglicky napsané průvodní knize nepřipadal v úvahu jiný, než intuitivní výklad. Držela jsem karty na sobě a vůbec jsem z toho, co jsem viděla, nebyla nadšená. Jako kdyby se mi tam někdo snažil nacpat něco, co je navíc. Tak jsem prohlížela karty jednu po druhé a v hlavě si vedla monolog. Hm, hm... ta ženská vypadá dobře, ta mi pasuje... když k ní přidám toho draka, je to pořád dobrý... ale co ten motýl tady... nějak mi tu zaclání... nevidím přes něj obličej té baby... navíc motýl, zase transformace, dejte mi chvíli pokoj s transformací, už nemůžu motýla ani vidět. A tak jsem tak znechuceně točila obrázky až do chvíle, kdy do sebe najednou tak nějak zapadly. A já viděla, že ten motýl je s obličejem pod ním úžasně propojen a vlastně až s ním má obličej oči... drak to celé přizemňuje, v podstatě je to dokonalá symbioza. A pak jsem si vzala tu anglickou knihu a zjistila, že ta "baba" je karta z řady Above (nad námi, čili Vesmír) a je to Angel (ochrana a nejvyšší vedení), Motýl je krásným symbolem duše a pochopení a červený drak je z řady Below, neboli pod - tedy vlivy země a představuje život, vnitřní sílu, vášeň... Takže vlastně vlivy, které mě ovlivňují každý den. A vyložila jsem si to tak, že dnes něco důležitého pro můj život pochopím a pomůže mi k tomu Vesmír, Země a taky poslouchat svou duši.
Karty jsem uklidila, otevřela facebook a narazila na astro předpověď na dnešek. Planety prý po mě chtějí, abych vyklízela a vylepšovala a Luna blázní ve Vodnáři... to se proti mně snad všechny spikly, já se dnes rozhodla, že si udělám hezký den! U navrch spáleného a uvnitř krvavého steaku (dělala jsem ho poprvé v životě) jsem přemýšlela, jestli za to může Luna, Saturn, nebo Kozoroh a měla chmurné myšlenky. A tak jsem je šla zahnat do vany. Voda byla nejdřív moc studená, pak moc teplá a tak jsem se tam otáčela a uvolňovala se, až mi to došlo. Nikdo nemůže předpovědět, co se stane miliardám lidí na Zemi. Každý jsme jiný a roli nehrají jen planety, horoskop, ale také mnoho dalších faktorů. Klára nemůže vědět, že já už vyklidila vše, co bylo třeba, když to píše. A Ondra zase netuší, že nezapadající úkoly mě nestresují. To se mi ulevilo. Nevylučuji samozřejmě, že to nebylo jedině tím, že Luna přešla do Ryb (kde ji mimochodem mám ve svém horoskopu), ale závěr pro mě je jednoznačný. I Klára i Ondra měli pravdu a já ty jejich předpovědi budu dál hltat - radši ale až večer, jen abych si řekla, jak to bylo u mě a jestli téma dne mám či nemám pořešené, den nechám plynout bez předpovědí a s vírou, že vše, co se děje, je pro mé dobro.
A, pardon. Chtěl jsem končit, ale vlastně jsem slíbila v titulku předpověď na rok 2014. Můžete si být jisti, že tato určitě vyjde. Takže... co nás čeká? Životní zkoušky, kterými potřebujete projít zcela jistě přijdou a pokud to tak bude, máte vždy všechny předpoklady k tomu je zvládnout opravdu dobře. Když to dovolíte, dostane se vám hodně darů, podpory a můžete prožívat zázraky každý den. Stejně tak štěstí a lásku - jsou ve vás. Můžete být kýmkoliv chcete, musíte pro to ale něco dělat. Pravidelně si dávám do svých cílů - budu umět dobře anglicky. A ona mi ta potvůrka angličtina do hlavy ne a ne naskákat, ač na vision boardu jsem to měla. Takže když budete promýšlet, co uděláte pro to, abyste se přiblížili ke svým snům vy sami, máte velkou šanci proměnit sny v realitu. Já mám díky Transparent Oracle svou dnešní půlhodinu angličtiny za sebou.
A jak si vy představujete rok 2014?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)